25. červen nebyl pro žáky devátých ročníků pouze obyčejným všedním dnem, ale byl pro ně velmi speciální, dlouho očekávaný, významný. Znamenal konec. Konec povinné školní docházky, konec dnů na škole Vladimíra Menšíka, konec jedné velké životní etapy. To vše a mnohé jiné postupně připomněli pan starosta Milan Buček, paní ředitelka Lenka Vokurková a třídní učitelky Lenka Psotová a Lenka Moresová, kteří postupně k žákům promlouvali. Při pohledu do sálu ZUŠ viděli 45 páru očí, mnohdy značně uslzených, tentokrát však hltajících každé slůvko. Ty oči samozřejmě patřily deváťákům, slavnostně oděným a naladěným. Dojali je už malí prvňáčci, kteří přišli zarecitovat a oplatit jim to, jak je 1.září přátelsky vítali na naší škole. Mnozí žáci si tak uvědomili, že sami budou brzo také prvňáky na středních školách. Prozatím ale raději ústy svých zástupců vzpomínali na chvíle na škole, se kterou se loučí. Jako mluvčí shodou okolností vystoupili hoši, kteří v letošním školním roce obdrželi cenu O Menšíkův úsměv, ve které hlasují všichni žáci školy a oceňují ty, kteří v jejich očích něco dokázali, kterých si sami váží. Těmito laureáty byli Dušan Badin z 9.A a Daniel Sedláček z 9.B. Absolventi v upomínku na školní léta obdrželi pamětní listy a jako poděkování předali kytičky paní ředitelce, svým učitelkám a paní zástupkyni. Té patřila poslední slova loučení. Následovala společná fotografie, také poslední a poté už první kroky do dalšího života. Deváťáci, ať je šťastný a ať ty kroky míří správným směrem!