Mik, mik, Mikuláš, přišel s čertem na koláč.
Čerte, čerte chlupatý, nechej pytel za vraty.

Tradice se mají dodržovat. O tom byli přesvědčeni i naši deváťáci, když vyrazili v pátek 3. prosince za svými mladšími spolužáky s mikulášskou nadílkou. Je zajímavé, jak některé lidové zvyky přežívají dlouhá staletí a všechny režimy. Podíváme-li se třeba na  Ladovy obrázky, všimneme si, že podoba Mikuláše, anděla i čerta se téměř nemění. Možná přibudou  svítící rohy nebo tradiční nadílku vyměníme za exotické ovoce a zahraniční cukrovinky, ale podstata zůstává.

Ani jsme nečekali, že prvňáčci vezmou čertovské strašení tak vážně. Až nám jich bylo  líto. Za přestálou hrůzu  dostali všichni jako malou náplast od anděla sladkou odměnu. Přesto měla paní učitelka Machová plné ruce práce s uklidňováním především těch nejhodnějších holčiček, kterým žádné pekelné nebezpečí nehrozilo. Zato starší žáci projevovali své hrdinství hlavně tím, že se nechali klidně strčit do pytle a odnést „do pekla“. Přece nebudou říkat nějaké „trapné“ básničky nebo zpívat písničky.

A jak to vlastně bylo se skutečným Mikulášem? Mikuláš není žádná vymyšlená pohádková postava jako třeba čert. Narodil se v bohaté rodině roku 260 ve městě Patra v jižním Turecku.Vypráví se o něm, že pomohl zchudlému šlechtici, který měl tři holčičky. Třikrát vhodil do jeho domu měšec s penězi, a tak souseda zachránil před bídou. Časem Mikuláš rozdal všechen svůj majetek a stal se biskupem ve městě Myře. Staral se o sirotky, pomáhal vdovám, všem chudým a pronásledovaným. Dožil se 90 let. Po smrti byl všude uctíván a prohlášen za svatého. A tak si Mikulášovu štědrost připomínají každým rokem lidé v celé Evropě.

Z. Schmidová